V nedalekém okolí se nachází několik štol (nejstarší zmínka je z roku 1577, poslední z roku 1985).

Historie

Historie dolování rud u Nového Města pod Smrkem se začala psát v roce 1577, kdy je datována první historická zmínka o těžbě. V této době se zvyšuje obliba vyšší společnosti v drahých i běžných kovech, mimo jiné cínu, který se využívá na výrobu nádobí, svícnů, zvonů, varhan, rakví a dalších předmětů. Rozběhnutí těžby v sousedním Polsku proto podnítí Rederny z Rederu, kteří vlastní Frýdlantské panství, k pozvání prospektorů a horníků z Krušných hor a Tyrolska.

V tomto období jsou zakládána první rozsáhlá důlní díla a těžba je poměrně výnosná. Je založeno Nové Město pod Smrkem jako čistě hornické město s horními svobodami (např. osvobození od daní, od prací na panském, stavební a důlní dříví zdarma a další) – plánovaný vznik města dokládá i jeho půdorys, který je pravidelně pravoúhlý na rozdíl od chaotického růstu ostatních měst. Některé doly mají v této době vlastní brusírnu nástrojů a drtírnu vytěžené rudy, ostatní využívají drtíren na okolních potocích, huť je v Ludvíkově pod Smrkem (jako panská umožňuje lepší kontrolu nad množstvím rudy vytěžené v soukromých dolech, ze kterých je podíl odváděn vrchnosti, další podíl je odváděn např. na školu a kostel v Novém Městě).

Druhé období dolování je datováno v období 1621-1635 a je svázáno s novým majitelem Frýdlantského panství Albrechtem z Valdštejna a 30tiletou válkou. Během ní dochází k úpadku těžby i jejímu občasnému přerušení a řada dolů chátrá a mizí. Během války rukuje část horníků do vojska a také nastává citelný odliv kapitálu a investorů. K roku 1635 je písemně evidováno 72 důlních děl, z nichž jen u 40ti je známa jejich přesná poloha a o větším rozsahu se dá hovořit pouze u necelých 20ti z nich – v případě ostatních se jedná o drobné dobývky, které byly brzy opuštěny.

Třetí období přichází po zavraždění Albrechta z Valdštejna a příchodu Gallasů a Clam–Gallasů. Těžba pouze živoří a je často udržována jedním až dvěma horníky jen proto, aby město nepřišlo o výsady horního města. Clam-Gallasové jsou také katolíci a jejich přístup k ostatním vyznáním je značně nepřátelský – proto za jejich panování odchází většina odborníků, vzhledem k odlišné zemi svého původu evangelíků a protestantů. Poslední zprávy o dolování pochází z roku 1696, nicméně svůj význam těžba ztratila nejméně o 50 let dříve. Kromě již zmíněného odlivu peněz po válce a úbytku odborníků je na vině i vytěžení bohaté a ve vyšších vrstvách uložené rudy – další těžba by znamenala nutnost těžby ve větších hloubkách, kde ji přítomnost spodní vody výrazně prodražovala a také současné technologie nedokázaly chudší rudu zpracovat.

Další pokusy o těžbu byly prováděny v 18. a 19. století, zásoby se však ukázaly jako nevyužitelné.

Poslední kapitola Novoměstského hornictví se pak uzavřela v letech 1950 – 1985, kdy byla ložiska zkoumána moderními postupy – v oblasti byly prováděny průzkumné vrty až do hloubky 300 m a byla zpřístupněna největší historická důlní díla pro odběr vzorků rudy. Na základě výsledků byly vyraženy tři nové štoly pro lepší ověření průběhu a mocnosti rudných žil – František, Josef a Světlana. Výzkum však neprokázal přítomnost dostatečně kvalitních a soustředěných zásob a ložisko bylo odepsáno z nerostného bohatství státu. Dle v té době platných postupů byly vchody štol strženy nebo odstřeleny k zajištění bezpečnosti. Odstřely však nebyly provedeny dokonale a po roce 2000 bylo nezbytné vchody nově zabezpečit. Přírodovědným institucím se však podařilo přesvědčit báňský úřad, aby to s ohledem na zimování netopýrů a historickou hodnotu provedl pouze zamřížováním a nikoli zavalením. Štoly jsou tak dodnes přístupné ve své nezměněné podobě, některé díky obnově při posledních průzkumech ve stavu lepším než by odpovídalo jejich stáří.

V posledních letech provádí Severočeské muzeum Liberec záchranný archeologický průzkum, při kterém jsou štoly mapovány a pátrá se v nich po historických nástrojích a vybavení. Během průzkumu jsou také vyčerpávány a prohledávány zatopené štoly, jedná se o postup jednodušší a levnější v porovnání s využitím potápěčů. V některých důlních dílech přišel průzkum bohužel pozdě a část historického vybavení skočila ve sběrných surovinách nebo soukromých rukách.

Geologie

Jizerské hory jsou tvořeny převážně žulou, v prostoru Nového Města pod Smrkem však vychází na povrch cca 40 m široká žíla tvořená břidlicí metamorfovanou na fylit a svor, ve které se nacházejí žíly křemene obsahující zrnka cínové rudy kasiteritu (viditelné u bohatého výskytu pouhým okem). Tato žíla přichází z Polska na české území a vystupuje na povrch na kopcích Rapická hora, Měděnec a Sviňský vrch – všechny štoly se proto nacházejí v poměrně úzkém pásu. Nepravidelné žíly a čočky křemene dosahují mocnosti několika centimetrů, ve vyjímečných případech desítek centimetrů a jsou skloněny v úhlu – jak dokazuje šikmý průřez většiny štol. Z vytěžené horniny se odstraňovala hlušina a ukládala před vchodem štoly, křemen se zrnky rudy byl drcen v drtírnách a zpracováván v hutích. V některých případech byly nalezeny i rudy železa, mědi, arsenu, kobaltu, molybdenu a další.

Těžba

První přicházeli do míst budoucí těžby prospektoři, kteří na základě svých zkušeností hledali místa výchozu rudonosné křemenné žíly na povrch. Nejprve zkoumali říčky a potoky tekoucí z oblasti na obsah rud a následně postupovali proti proudu, dokud stopy po rudě nezmizely. Pak hledali v okolních svazích, odkud se ruda do vodního toku vyplavuje, a kopali v okolí sondy pro nalezení nejmocnější žíly. Po výběru nejlepší lokality si mohli místo nálezu úředně zaznamenat a získat práva na výhradní těžbu, obdobně jako se tomu dělo za dob zlaté horečky. Po nalezení investorů a získání finančních prostředků se mohl důl otevřít.

Razilo se mírně do svahu tak, aby mohla voda přirozeně odtékat a horníci zároveň sledovali šikmo uloženou žílu – většina štol má proto klikatý a ukloněný (nikoli obdélníkový) tvar. Po vytěžení chodby samotné se často postupovalo po žíle nad úroveň chodby a po dočerpání lépe přístupných zdrojů i pod úroveň, kde se však již bylo nutné vypořádat s podzemní vodou. Ta byla sváděna do jímek, odkud byla ručními čerpadly pravidelně čerpána ven. Další možností bylo vybudování nové těžební štoly v nižší úrovni, ze které opět voda samovolně odtékala – v některých místech se vchody do štol nacházejí jen několik desítek metrů od sebe. Často také byly budovány tak zvané dědičné štoly, které byly situovány pod několik štol těžebních a sloužily pouze pro jejich odvodnění a stažení podzemních vod. Nepřinášely tedy žádný zisk z rudy, jejich vlastníci však vybírali poplatky (dědičné právo) od odvodňovaných, výše položených štol. Tyto štoly nesledovaly žílu a proto je jejich průběh pravidelný. Na rozdíl od těžebních štol také často procházely kolmo na žílu, tedy ve směru, ve kterém se hornina těží mnohem hůře – a dodnes je na jejich stěnách viditelné každé použití nástroje. Některé těžební štoly nevyužily žíly vedoucí až na povrch, ale nejprve se k ní pracně prokopávaly – pak mohou mít ve svém začátku charakter štoly dědičné.

V menších štolách pracoval jediný horník, na rozsáhlejších a bohatších dílech v čase jejich největší slávy mimo několika horníků i běhači, kteří vynášeli vyrubaný materiál ven, brusič nástrojů a dozorce dolu. Těžba probíhala pouze ručními nástroji za pomoci želízka a mlátku, tedy odsekáváním údery kladívka na jakýsi jednostranný krumpáček a za pomoci klínků. Nástroje se velmi rychle tupily, proto měla větší díla vlastní brusírnu. Za denní směnu se čelo štoly posouvalo pouze o několik cm, horníci často přespávali v nouzových přístřešcích u štol. K osvětlení sloužily malé lojové lampy z keramiky, později kovové, které dávaly mnohem méně světla než dnešní svíčka. Vyrubanou horninu pak odnášel běhač nebo samotný horník v dřevěných necičkách z jednoho kusu dřeva.

Štoly byly vedeny v poměrně kvalitní hornině, výdřeva se proto používala jen v nezbytně nutných místech. Často ji nahrazovaly sloupy ponechané nedotěžené horniny, které tak funkci podpěry zastupovaly. Při postupu těžby po žíle směrem vzhůru do stropu se hlušina neodnášela ze štoly ven, ale ukládala na dno štoly, čímž se šetřila práce a podpíral se již vytěžený prostor. Také se tímto způsobem jednoduše řešil stálý posun podlahy za místem těžby.

Poslední výbavou štol byla v případě jejich zaplavování spodní vodou jednoduchá potrubí z ručně vrtaných kmenů a ruční dřevěná čerpadla.

Při ověřování zásob rudy ve 20. století byla používána moderní technologie těžby, nové štoly mají proto zcela jiný charakter – jejich rozměry jsou pravidelné o průřezu cca 2 x 2,5 m. Ražba probíhala vrtačkami a odstřely, materiál se ven dopravoval kolejovými vozíky. Při tomto průzkumu byly v nových i některých starých štolách odebírány vzorky horniny, jedná se o vysekané pravidelné obdélníky.

Názvy

Většina starých dolů byly pouze pokusné otevírky, které však byly k zajištění práv na těžbu co nejdříve zapsány a pojmenovány, po zjištění malého výskytu rudy však byly opuštěny a jejich umístění zapomenuto. Vzhledem k umístění štol na jedné žíle v poměrně malé vzdálenosti byly také některé vchody do starších štol zasypány novou výsypkou. Z těchto důvodů je v některých případech obtížné zjištění původních jmen jednotlivých štol a některá zažitá pojmenování jsou po archivních bádáních označena za zcela chybná. V některých případech se také název štoly měnil podle aktuálního vlastníka.

Nejznámější štoly od východu na západ:

Rapická hora

Beránek boží

Jedna z nejstarších a nejbohatších štol z roku 1581, dnes částečně zavalená a zatopená. Původní vchod od potoka se odstřelem posunul dále, v jeho místě je dnes rybníček pod cestou. Těžba probíhala rubáním žíly směrem vzhůru, nejnižší místo štoly je proto hluboko pod dnešní podlahou, kam byl ukládán materiál vytěžený ze stropu – štola se stěhovala směrem vzhůru. Štolu kříží nově vybudovaná Světlana.

Světlana

Novodobá štola ražená moderními postupy od roku 1960 k ověření zásob rudy kolmo na směr žíly pojmenovaná podle narozené dcery stavbyvedoucího. Po dokončení prací byl vchod stržen, čímž došlo k jejímu zatopení téměř po strop. Při průzkumu cca v roce 2010 byla štola vypuštěna narušením závalu, od té doby se hladina vody drží na nízké úrovni. Štola je přístupná z Beránka božího.

Bohatá útěcha

Štola v těsné blízkosti Beránka božího těžená stejným způsobem, tedy postupem směrem vzhůru a ukládáním hlušiny na dno chodby, kdy se štola stěhovala směrem vzhůru. Ve štole jsou ponechány dva nedotěžené rudné pilíře – nahrazují výdřevu tím, že dále podpírají strop.

Rapold (původní název Rappelt)

Komplex původních štol složený z výše položených těžebních sledujících směr žíly a dědičné neboli odvodňovací štoly těžené kolmo na směr žíly – je zde dobře patrný rozdíl v charakteru a způsobu ražby. Na stěnách dědičné štoly jsou velmi četné stopy po nástrojích. Víceúrovňová štola, horní východ plazivkou.

Kateřina (původní název Svatá Kateřina)

Dle archivu jedna z nejrozsáhlejších štol, která byla odstřelena, a je až na krátkou plazivku nepřístupná.

Patrová (původní název Na skále)

Krátká štola pravděpodobně novějšího data kolem 18. století. Štola je víceúrovňová, ražba sleduje větvící se žílu.

František

Štola ražená po roce 1959 k ověření zásob, má již zcela moderní vzhled. Jedná se o dvě souběžné štoly spojené dvěma propojeními a s množstvím bočních větví k nalezení křemenných žil. Štola byla hloubena odstřely, celková délka chodeb je přes 1 km, délka hlavních chodeb je 220 m. Vzhledem k méně pracné ražbě nesledovala směr žíly a pro méně šetrnou ražbu ji bylo nutné zpevnit výdřevou v celém průběhu. V levé štole byly instalovány koleje a potrubí pro přívod vzduchu za pomoci velkého ventilátoru (přívod vzduchu a vytlačení zplodin po odstřelu). Podzemní voda se odčerpávala ze dvou jímek. Na stěnách jsou četné stopy po odběru vzorků. Na konci levé chodby je rozsáhlá výzdoba tvořená limonitovými krápníky, záclonkami a náteky. Vchod byl odstřelen v roce 1972 (původní byl u cesty), zamřížována cca 1996. Pojmenována je podle vedoucího prací. Většina vybavení (potrubí ventilace, koleje) byla rozkradena hledači kovů před provedením záchranného průzkumu.

Děti Izraele (správný název Netušené štěstí)

Pozdější štola z roku 1767, z doby pokusu o obnovu těžby. Štola má tak charakter odlišný od ostatních štol. Částečně sleduje žílu do hloubky cca 10 m, odkud bylo nezbytné odčerpávat vodu, pro její odvod byla vylámána boční chodba. Při průzkumu se zde nalezlo větší množství předmětů – hornická želízka, necičky na rudu, části dřevěného potrubí a části ručního čerpadla (v původní výdřevě je patrný výřez pro jeho uchycení). Původní vchod u cesty byl zasypán výsypkou Františka a při odstřelu se posunul do lesního porostu. Na stěnách vstupní chodby je velké množství stop po nástrojích. Při průzkumu byla voda ze štoly zcela vyčerpána.

Měděnec

Petr a Pavel (původní název Svatý Petr a Pavel)

Štola založená v roce 1583, v dnešní době zavalená a zatopená.

Blažená bohatá útěcha (správný název Desatero přikázání)

Štola založená v roce 1583 s mohutnou výsypkou, přecházející v zadní části z těžby chodbou do rozšiřování těžby nad chodbu s ukládáním materiálu na původní podlahu. K vyztužení stropu jsou zde ponechány nedotěžené zbytky žíly tvořící podpůrné sloupy. Na konci štoly je výzdoba z limonitu. V době největšího rozkvětu zde pracovalo 10 horníků, 8 dělníků a běhačů a štajgr, štola měla vlastní brusírnu nástrojů.

Josef

Průzkumná štola ražená v roce 1959 zároveň se štolou František a Světlana na Rapické hoře k ověření zásob rudy pojmenovaná podle vedoucího prací. Z hlavní chodby o délce 300 m odbočovaly průzkumné boční chodby a z hloubky 70 m směrem šikmo vzhůru vedený komín. V dnešní době je štola zavalena, zřetelný je pouze zářez vedoucí ke vchodu a mohutná výsypka. Ústí komína je zavaleno zhruba v 15 metrové hloubce a bylo v nedávné době zabezpečeno betonovým příklopem.

Oukrop

Rozsáhlé dolové pole s několika dobývkami těženými povrchově a jednou dědičnou odvodňovací štolou, která je po cca 27 m zavalena. Celá oblast nese stopy po výrazné hornické činnosti.

Nadílka štěstí

Krátká štola v oblasti povrchových dobývek, ve které byly nalezeny krom cínové rudy i rudy železa, mědi, arsenu, kobaltu a molybdenu. Vytěžená měděná ruda se nechávala ležet v mělkých jamách a vzniklá měděná voda se používala jako vitriol (zelená skalice). Podle měděné vody dostal Měděnec své pojmenování. Štola byla v 20. století obnovena a byla ověřena její vydatnost pro možnost jejího dalšího využití.

Erasmus (původní název Svatý Erasmus)

Rozsáhlé dolové pole, částečně povrchové, s jednou dědičnou štolou. V oblasti je velké množství výsypek a zářezů. Horníci při ražbě dědičné štoly narazili na žílu, proto v polovině délky zahýbá do pravého úhlu a dále sleduje žílu jako štola těžební. V místě lomení je tak vidět na jednu stranu charakteristický tvar štoly dědičné, která je pravidelného průřezu, ražena namáhavě kolmo na žílu, s velkým množstvím stop po nástrojích a na druhou stranu štola těžební ve tvaru kosodélníku, kdy tvar štoly kopíruje rudnou žílu. Dědičná část štoly kříží slabší křemennou žílu.

Nebeské vojsko

Jeden z nejstarších a nejbohatších dolů, těžený povrchově i podpovrchově, dnes z větší části zavalený.

Sviňský vrch

Zde se nacházela jen méně významná důlní díla a poloha většiny z nich je v dnešní době zapomenuta.

Doporučená literatura a zdroj informací

Jizerské hory 1 – O mapách, kamení a vodě, Roman Karpaš a kolektiv, Nakladatelství RK, 2009

Kniha o Jizerských horách, Miloslav Nevrlý

Slovníček

prospektor – průzkumník zaměřený na hledání přírodního bohatství

štajgr – vedoucí dolu

běhač – nosič vytěžené horniny

dolové pole – ucelený prostor s těžebními díly – povrchovými, podpovrchovými i odvodňovacími

dobývka – prostor přímé těžby rudy v dole

dovrchní dobývka – způsob těžby, při kterém se těží strop chodby a hlušina se ukládá na dno, chodba se postupně posouvá vzhůru

nálezná šachta – místo původního objevení ložiska

čelba – vnitřní konec štoly, kde se těží

počva – podlaha štoly

komora – rozsáhlejší podzemní prostor

překop – propojení dvou štol

rozrážka – boční chodba štoly, většinou průzkumná

komín – svislá chodba

sledná štola – štola vedená po žíle

dědičná štola – odvodňovací štola

halda, výsypka – místo pro ukládání hlušiny z dolu

pažení, výdřeva – vyztužení stropu proti závalu

lutna – větrací potrubí

kresanica – slovenské označení pro stopy po nástrojích v dědičných štolách bez české obdoby

perkfest – ponechaný rudný pilíř k podepření stropu

želízko a mlátek, klínky, necičky – základní hornické nástroje